Nepolapitelný Jan

Při svém pátrání po minulosti, jsem narazil v souvislosti s mými rodáky i na „Nepolapitelného Jana“ a tak jsem se rozhodl sem přidat, několik údajů k této osobnosti.

(Kdo neví, o co jde, může si jeho příběh přečíst k závěru tohoto článku).

Když byl na útěku, nevyhnutně se musel setkat s lidmi, kteří na moravsko-slovenském pomezí pomáhali přes takzvanou „hnědou oponu“ k převodům do zahraničí. V oblasti Horňácka odkud pocházím, vedla v období protektorátu takzvaná generálská linka. Karpatskými chodníčky a pěšinkami tak přešli i generálové Hasal, Klapálek, Ressel, Boček, Šadr..., z důstojníků pplk. Přikryl, Miro¬slav Kupka, šéfkonstruktér Adam a mnoho jiných osobností, ku¬příkladu člen ilegální vlády Josef David, dr. Hynek, dr. Josef Filipovič i jeho bratr Mirek a mimo jiné pronásledovaný student Smudek. (1)
Samotný přechod hranice nejlépe vystihuje tento úryvek:
…Po této nemilé zkušenosti převáděl Kadubec už zásadně jen v noci přes hrubovrbecké lesní prostory. Tvrdil, že převádění za tmy bylo bezpečnější, protože německé hlídky často v noci nechodily, a když konaly pochůzku, tož jen po jim dobře znalých cestách. V noci kupříkladu převedl i generála Hasala (viz výše) a jeho bratr s Františkem Nekardou studenta Smudka, který při zatýkání zastřelil dva gestapáky. Na jeho hlavu byla vypsána odměna. Koho tenkrát oba Vrbčané převáděli, to nevěděli. Kadubec vzpomíná: „Bylo to asi měsíc po události s čet- níkem Kryštofem. Poslal jsem bratra Martina a Frantu Nekardu, aby převzali lidi, které měl večer přivézt taxikář Lecián z Veselí nad Moravou. Vozil je kilometr pod vesnici. Chlapci tam v sedm hodin večer byli, kunčofty převzali a hned je vedli poza humna přes hranice. Ráno přišli ke mně a oba hlásili, že to dobře dopadlo. Povídali. Byli čtyři a jeden z nich byl kněz. Náš Martin říká, ale byl to jakýsi divný panáček, tak sakroval a klel, dyž do nečeho zakopl. Tma byla teda hrozná. Až po válce sem se od Jendy Andrýska dověděl, že to byl Smudek. Pověděl mi, že pro něho sháněl tehdy kněžský úbor. (2)
…O Smudkovi se Kadubec dověděl z vyhlášky. Poznamenává: „Jednou časně ráno byl poplach, byl jsem probuzen četníkem a místním strឬníkem, policajtem. Četník měl trochu upité a první jeho bylo, nalejte nám každému deci rumu, to znamenalo i mně. Když mě sehnal ze spánku, tak sme si ťukli na zdraví a četník hned začal, koho hledá. V celém protektorátě je poplach, hledajú nějakého Smudka, že zastřelil dva gestapáky, když ho došli zatknut a ukazoval mně vyhlášku s jeho fotografii. Pod ní bylo napsané. Kdo dopomůže k jeho stopě, dostane 200 000 korun odměny. Kdo mu poskytne pomoc, obdrží trest smrti. I celá jeho rodina. To už bylo zlé. Ještě tam stálo: pozor, střílí. Četník Kryštof z velické stanice povídal: po mně střílet nebude a nechal nalét ještě ráz a za dvě hodiny to věděla celá vesnice, koho hledá. Potom sa posilnil rumem a tým prohlídka skončila. Byl to dobrý chlap. Ten nedělal žádnému nepříjemnosti… (3)

Tady jsou údaje o lidech, kteří „ Nepolapitelného Jana“ převáděli.



Kadubec František (za odbojovou činnost uvězněn v KT od 30.1.1941) Odtud se vrátil s podlomeným zdravím. Vážil 45 kg.
František Kadubec zahájil 23. března 1945 se zbývajícími spoluvězni pochod smrti. Celkem čtrnáct dnů šli pěšky do Lipska, kde měli být naloženi do vagónů. Protože bylo lipské nádraží zdemolováno, nastoupili účastníci pochodu pěšky pouť do Waldheimu, kam 17. dubna dorazila jen čtvrtina vězňů. Ostatní lemovali cesty. Osvobození se dočkal 7. května 1945…. (4)



KadubecMartin ( bratr Františka)
Také zatčen, ale pro nedostatek důkazů propuštěn z  věznice v Uherském Hradišti.



Nekarda František nar.10.8.1903, (za odbojovou činnost uvězněn od ledna 1941 v KT Brandenburg, kde byl umučen 8.2.1944 ).
Umučen byl v Brandenburgu 8. 2. 1944. O otcově smrti byla matka uvědomena dopisem z téhož data. Za dva měsíce po smrti otce obdržela matka nabídku urny s popelem, což po dohodě s příbuzenstvem odmítla. Rovněž krátce po otcově smrti obdržela balíček s vrácenými fotografiemi, které byly otcovi do věznice zaslány i s pramínky vlasů dětí, přilepených na zadní straně fotografie, neboť narozeného syna vůbec neviděl. Dále byly v balíčku holicí potřeby, kousek mýdla, část košile a kapesník s našitým vězeňským číslem — oboje prostoupené zaschlou krví…(5)

(1,2,3,4a 5- úryvky z knihy Pěšinkami Horňácka, autora PhDr. A. Mičky)

Jan Smudek - prchající muž. Byla horká noc sedmého června roku 1939. Tmavou ulicí setmělého Kladna se potácel značně opilý strážmistr německé pořádkové policie Wilhelm Kniest. Uniformu zásadně nesvlékal, ani když šel do hospody, dělalo mu potěšení, že lidé z něho jako zástupce okupační mocnosti měli strach. Na rohu Hruškovy a Váňovy ulice se vynořili dva mladí muži, kteří Němce vyzvali „Ruce vzhůru!“ Opilý strážmistr ale výzvy nedbal a sahal po své pistoli.



Jedním z mužů byl Jan Smudek, patřící k mladé generaci odchované v prvorepublikovém vlasteneckém protiněmeckém duchu, před okupací byl skautem a sokolem. Jako jeden z prvních přísahal, že se aktivně zapojí do odboje. Odbojem rozuměl boj se zbraní v ruce, proto jeho cílem bylo opatření zbraní. Jednu pistoli ukradl německému poddůstojníkovi na taneční zábavě. Ale to nestačilo. S jídlem rostla chuť. Vydal se s kamarádem Františkem Petrem do nočního Kladna zmocnit se dalších zbraní.

Byly necelé tři měsíce po okupaci, němečtí vojáci a policisté se v Protektorátu Čechy a Morava zabydlovali, vše se jim dařilo, nikde nenaráželi na odpor, domácí obyvatelstvo si hledělo svých starostí a německé orgány bralo jako samozřejmost.
František Petr ze strachu vystřelil, kulka však strážmistra minula, respektive ho škrábla na ruce. Smudek udeřil policistu pěstí do obličeje. Němec padl na zem a bez hnutí ležel. Franta podal pistoli Janovi a snažil se vytáhnout z pouzdra policistovu pistoli. Smudek namířil Němci na hlavu - co kdyby bezvědomí jen předstíral! Prásk! Zahřmí výstřel. Rozechvělý prst nechtěně stiskl spoušť!

Oba muži jsou hrůzou bez sebe. V ulici se otevírají okna a zní ženský jekot. Už nemají nervy zmocnit se Němcovy zbraně a utíkají pryč. Co nejrychleji a co nejdál! Smýt ze sebe stopy a schovat se. Druhý den oba opustili Kladno, dojeli do Prahy, rozešli se a schovali u známých.

Německou okupační správu incident rozzuřil. Vyšetřování se ujímá gestapo pod vedením SS-Obersturmführera Haralda Wiesmanna. Je celkem zatčeno 105 zcela nevinných lidí, včetně celého městského zastupitelstva a starosty Františka Pavla, který věznění nepřežil. Nad Kladnem jako vůbec prvním městem v protektorátu je vyhlášeno stanné právo. Následovala výstraha pro všechny obyvatele protektorátu: „Ten, kdo zná pachatele a neudá ho, bude zastřelen“.

Několik dnů se Jan Smudek vyděšeně skrýval u kamarádů, ale když po několika dnech poznal z novin, že pátrání se neubírá jeho směrem, vrátil se domů, na Domažlicko, a dál se připravoval se na „Velké povstání“ proti okupantům, o kterém se mezi lidmi hovořilo. Františka Petra gestapo vypátralo, byl odsouzen k trestu smrti a 14. září 1940 popraven.



Gestapo vyslýchalo spoustu lidí, a tak v souvislosti s nějakou letákovou akcí se dostalo ke jménu Jan Smudek, aniž tušilo, že je neznámým atentátníkem. 20. března 1940 byl teplý jarní den. Před Smudků domem, kde na dvoře parta bývalých skautů stavěla kanoe, zastavil velký automobil a z něj vystoupili příslušníci klatovského gestapa a čeští četníci. Zajímal je kufr, který Smudek minulého dně přivezl domů. Vedoucí skupiny Jakob Neubauer šel bezstarostně za vyplašeným a roztřeseným Smudkem pro kufr na půdu. Tam však Smudek měl schovanou pistoli, kterou důvěřivého gestapáka chladnokrevně střelil, vyskočil vikýřem a utekl.

Gestapo zuřilo, v následujících dnech zatklo v Domažlicích 150 osob a poslalo do koncentračního tábora. Jan Smudek se skrýval v Březí, kde ho 23. března 1940 zcela náhodně zadrželi dva příslušníci německé finanční stráže, kteří ho zřejmě považovali za hloupého venkovana a chtěli ho odvést na služebnu a řádně vystrašit, aby se netoulal po krajině. Smudek oba zastřelil. Při útěku do Čerchova postřelil ještě českého četníka.

Smudkova fotografie se objevila na všech nárožích a ve všech novinách, s oznámením, že je za informace o jeho pobytu vypsaná odměna 150.000 korun. Stal se nejhledanější osobou protektorátu. V pohotovosti byly policejní orgány především v západních a jižních Čechách (Smudkovou domovskou obcí byly České Budějovice). Do pátrání se zapojili německý ministr vnitra Himmler i šéf berlínského gestapa Heinrich Müller.

27. března 1940 se Jan Smudek dostal do Prahy, kde chtěl v odbojové činnosti pokračovat, ale vedení odboje ho přesvědčilo, že musí z protektorátu pryč. Byl nejhledanější osobou, skrývat ho nebylo možné. Dostal nezpochybnitelné doklady a musel změnit vizáž, oblečení a vystupováni. Jako elegantně oblečený úředník, pracující pro německou firmu, odcestoval 29. března do Brna. Průvodce mu nedělal nikdo jiný než legendární zpravodajský důstojník štábní kapitán Václav Morávek. Odtud se přes Slovensko, Maďarsko, Řecko, Turecko a Sýrii dostal do Francie.

Kvůli Smudkovi byla zatčena spousta nevinných lidí, ale jeho kausa měla i pozitivní následky. V první řadě zaměstnala německý bezpečnostní aparát v celém protektorátu, který se nemohl zabývat jinými odbojovými a sabotážními akcemi. Toto také souvisí s charakteristickou českou povahou, jíž žádné peníze nepáchnou. Odměna za dopadení Smudka nedávala spoustě lidí spát, a tak denně byly služebny gestapa a policie zasypávány zaručenými informacemi o spatření hledaného Smudka, i když ten už byl dávno ve Francii. Gestapo muselo každé udání prověřovat. Každým dnem však nad bezmocností německých orgánů stoupala škodolibá radost veřejnosti. O Smudkovi byl šířeny legendy jako o nepolapitelném hrdinovi, který okupanty střílí po tuctech. Obyvatelstvo protektorátu bylo vyburcováno z dosavadní apatie, uvědomovalo si, že celý ten hrozivý nacistický bezpečnostní aparát není tak pevný v kramflících, když si nedovede poradit s jedním chlapíkem, který vzal do ruky pistoli. Smudkovy činy inspirovaly zahraniční umělce. Bylo o něm napsáno několik literárních děl. Už v roce 1943 o něm byl v Gruzii natočen film „Nepolapitelný Jan“. V USA byl natočen film Casablanka.

Jan Smudek se ve Francii přihlásil do armády. Po prodělání vojenského výcviku byl zařazen k československé jednotce ve Francii. Zde boj nestihl, Francie padla a Jan Smudek musel znovu utíkat, tentokrát do Velké Británie. Tam byl pod jménem Karel Doubek přiřazen nejdříve k pěchotě, později k letectvu. Nesměl létat nad okupovaným územím. Toto mu povolili až na jaře 1944, kdy byl přidělen k československé letce 68. noční stíhací perutě Royal Air Force.

Po válce se Jan Smutek vrátil domů, do země, pro kterou tolikrát nasadil život. Osud mu ale nepřál, po roce 1948 nastoupil režim, který mimo poslušné komunistické partyzány jiné odbojáře neuznával. Smudek jako funkcionář Lidové strany nečekal, až jako většina politiků konkurenčních stran bude zatčen, a znovu prchl na Západ. Po listopadu 1989 se vrátil definitivně do své země, kde skromně žil v zapomnění. Málokdo věděl, že kdysi po něm marně pátral policejní aparát celého protektorátu. Přesně 10 let po symbolickém převratovém datu, 17. listopadu 1999, zemřel v Dílech u Domažlic.

(Autor: Sláva Dobrý ; www.blogspot.com)



Některé praktiky v KT: