Památka zesnulých - vzpomínka na hrdinu

Zdravím Vás pánové.

V těchto dnech obvzlášt vzpomínáme na své blízké kteří již nejsou mezi námi. Když jsem nedávno plánoval kdy a jak nejlépe uctít památku svých předků,tak mne napadlo že bych mohl napsat tento článek o mém dědovi ,který se ve svých 21 letech zapojil do bojů WW2....

Plk. v.v. Karel Brhel

+ narozen 6. srpna 1922 v Krnově
+ nuceně nasazený v Rakousku
+ partyzán v Itálii
+ potom v československé zahraniční armádě, obléhání Dunkerque
+ po roce 1948 vězněn na Borech a v Jáchymově

Dětství

Karel Brhel vychodil obecnou školu a nižší gymnázium v Opavě. Ve studiu na vyšším gymnáziu pokračoval v Hranicích na Moravě, kde také složil maturitní zkoušku.

Byl jedináček. Otec, který sloužil jako rotmistr/praporčík v prvorepublikové armádě, byl na něj velmi přísný. Matka byla v domácnosti. Celá rodina bydlela v kasárnách, což se prakticky rovnalo vojenské výchově.

Jeho otec byl velký vlastenec a v národním duchu vychovával také syna. Karel Brhel chodil do Sokola od svých šesti let až do uzavření Sokola v roce 1940.

Mezi partyzány

Po maturitě byl nuceně nasazen na práci do Říše, dostal se do Rakouska a pracoval v Dolních Rakousích. Odtud místo na dovolenou utekl již v září 1943 do Itálie a dal se k italským partyzánům. Zde působil až do září 1944, kdy byla jeho skupina obklíčena jednotkami SS a milicemi. Partyzáni ustupovali přes hory (asi 10 km od Mont Blancu) až do Savojska (v té době ještě německého), odkud přešel v září 1944 do Chambéry, kde již byli Američané.

„Nějaké akce byly takřka každý den. Přestože se třeba nestřílelo, tak jsme neustále museli být v pohotovosti před Němci. Pořád nás honili po horách.

Bydleli jsme v salaších, jídlo bylo velmi chatrné a oblečení málo. Ale výzbroje jsme měli dost, neboť po kapitulaci italské armády hodně Italů zdrhlo domů i s výstrojí a výzbrojí. Potom Angloameričani nám shazovali zbraně, konzervy, takže zbraní bylo dost. Akorát se nebylo, kde schovávat.

První bojový křest pro mne nebyl nijak výrazný. Sice jsem měl strach, ale protože jsem vyrůstal v kasárnách, tak už jsem jako synek uměl zacházet s pistolí, puškou a podobně. Takže pro mě trochu bylo, jako už bych byl vycvičen.“

Nejsilnější zážitek z Itálie

„U městečka Corio (jižně od Aosty) nás přepadl německo-italský oddíl s tankama a byli jsme tak překvapeni, že jsme se takřka na poslední chvíli rozprskli. Sice jsme čekali, že přijde nějaký útok, ale že přijde s tankama, to jsme nevěděli. Každý z nás hledal cestu ven z toho pekla, tak já jsem skočil do strže do vody. Byla to asi 50 metrů hluboká strž. Několik těch Němců letělo za mnou, ale netušili, že jsem se opovážil slézt dolů. Tak tam dolů stříleli, dokonce tam hodili granát a já tam ležel přitisknutý ke stěně. Jakmile se to uklidnilo, tak jsem tu říčku přebrodil a hurá zpátky do kopců, ke svým.“

Ve Francii

Ve Francii se sešlo asi 300 Čechů, což byli většinou lidé, kteří utekli z vládního vojska. Společně byli odvedeni do Lyonu, kde byl pan Brhel zařazen k dělostřeleckému pluku u tankové brigády (Československá samostatná obrněná brigáda).

Byl přidělen rovnou bez výcviku k pětadvacetilibernímu dělu. Obsluhovat dělo se učil až za chodu.

„A když už jsem byl vycvičený, tak jim zase chyběli lidi u spojovací jednotky, tak jsem zase přešel na pozorovatelnu jako telefonista k veliteli baterie.“

Už v říjnu 1944 se dostal k Dunkerque, kde zůstal až do konce války.

„Němci se bránili až do konce. A dělali třeba i to, že se nalodili na rychlé čluny, objeli naše postavení a napadli nás zezadu ve skupinách 50 až 100 lidí. Pořád byly poplachy. Vždycky jsme je zahnali zpátky. Některé chytli a ti to odskákali škaredě. Když byla ‚partia‘hodně rozfofrovaná, tak …, ale nechci moc k tomu říkat, poněvadž jsem sám žádného takhle nezabil.“

Pan Brhel nejvíce vzpomíná, jak dostal na konci války v dubnu 1945 čtrnáctidenní dovolenou a mohl jet na Francouzskou riviéru.

Medaile za chrabrost

„Jako telefonista jsem se dobrovolně přihlásil, když bylo přerušeno telefonní spojení palebného postavení s pozorovatelnou. Nikdo se nechtěl pustit z krytu ven a hledat poruchu. Tak jsem se přihlásil, vzal jsem ten jeden konec káblu do ruky a po kolenou, přískoky jsem hledal to místo. Střílelo se okolo. Přerušení jsem našel, povedlo se mi ho napojit, prozvonit, a spojení baterie jsem tak umožnil.A za to jsem dostal medaili za chrabrost.“

Po válce

Pan Brhel měl známé mezi agenty „chodci“, kteří jej po svém odhalení udali. Proto byl po roce 1948 odsouzen na osm let (naštěstí ještě podle starších paragrafů). Seděl na Borech a v Jáchymově. Za nesplnění normy dostával jen poloviční příděly.

„Když jsem přišel do Jáchymova, tak mě vzali k doktorovi. To byl bývalý esesák, ten se na mě podíval a já jsem vážil 55 kilo. Tak povídá tomu svému pomocníkovi: ‚Je špatně živený, ten nemůže jít do šachty.‘Tak jsem byl měsíc nechaný na povrchu na rekonvalescenci a po měsíci jsem šel dolů…“

Poselství

„Mrzí mě, že vlastenectví nebo láska k republice už není ten pojem, co to bývalo. Každý se chce mít jenom dobře, na úkor ostatních. Lidé by měli myslet nejen na sebe, ale měli by si uvědomit, že patří k nějakému celku, kterému se říká národ. Do války bych šel znova, kdybych byl přesvědčen, jako jsem byl tenkrát.“

Chtěl bych dodat ,že jsem si moc nevěděl rady se sepsáním článku aby to mělo hlavu a patu,tak jsem ho nakonec zkopíroval z  http://www.pametnaroda.cz/ kde už jeden článek o dědovi je.
(je tam spousta jiných zajímavých článků a portrétu osobnosti)
Co se týče fotek,tak všechny předměty opatruje můj brácha,který pokračuje v rodinné armádní tradici. (když jsem to u něj fotil tak mi docházela baterka a spěchal jsem,takže možna nebudou všechny o.k.)

Jinak šavle patří mému pradědovi který sloužil v pěším pluku č.15 v Bruntále.
Na některých dobových fotkach je z druhé strany popis "Háj u Opavy", A k vyznamenání a řádům se raději vyjadřovat nebudu,protože tomu moc nerozumím, tak abych nenapsal nějakou kravinu,no ale určitě se to budu snažit zjistit přesně.

S pozdravem filo