Konzervy AM

Nanejvýš neoblíbené konzervy AM figurují dokonce i v jedné povídce, které se dostalo mezi německými vojáky v severní Africe široké publicity. Její exemplář byl nalezen i na mrtvole jednoho německého řidiče. Byly to dva zmačkané archy papíru hustě popsaného strojem, které měl zastrčeny ve své výplatní knížce. Brožurka byla kolem okrajů značně opotřebovaná a viditelně se s ní mnohokrát manipulovalo. Jmenovala se „Vstup DAK do Berlína" a není to pouze dobrý příklad vojenského humoru, ale i vzácný pohled na německé názory na poválečné uspořádání v Evropě po případném německém vítězství.
„Ve Spojené Evropě vládne hluboký mír. Všechna kasárna byla přebudována na mládežnické hotely. Po silnicích už nedupou vojenské boty. Všichni vojáci se už vrátili, dokonce i z Aljašky a z Ohňové země. Po bez-mezném nasazení náš Vůdce, zešedivělý při budování svého životního díla, ale dosud si zachovávající svou někdejší energii, a jeho vážený říšský maršál Göring si užívají zaslouženého podzimu života. Mají teď čas dívat se z okna Říšského kancléřství a pozorovat svůj pracovitý a mírumilovný lid. Náhle se na rohu ulice Unter den Linden objevuje dlouhý průvod. Jacísi muži s dlouhými bradami, pobrukující si prastaré písně, jsou v úctyhodné vzdálenosti obklopeni davem. Co do vnějšího vzhledu nijak nepřipomínají Evropany ani občany některého z přidružených států. Shrbení a zkroucení, nejen tíhou předmětů, jimiž jsou ověšeni, tlačí před sebou jakési vozíky a pradávné anglické průzkumnické káry, naložené konzervovaným masem „Dědek". Jejich hlavy jsou pokryty velkými kusy látky nebo jakousi roztrhanou věcí, připomínající starou tropickou sluneční helmu, zatímco jejich těla jsou zabalena do starých pytlů nebo plášťů nerozeznatelné barvy. Berlíňané, oblečeni v lehkých letních oblecích, se začínají z této podívané silně potit. Mimo toto podivné procesí kráčí jakýsi muž, pravděpodobně vůdce, který si třesoucíma se rukama utahuje plášť těsněji kolem svého sešlého těla a obrací se na dav zevlounů s otázkou. Hrdelními hlasy neustále něco melou, rozeznat lze jediné slovo „směr". Jakýsi drzý berlínský mladík se neudrží a zeptá se berlínským dialektem: „Co tohle má, u všech rohatých, znamenat?'' Stařec se svíjí v šoku. Pomalu, jako by lovil ve své paměti něco, co by mu umožnilo pochopit otázku, spouští dolní čelist a z bezzubých úst je slyšet „Nikese kapire". Jakýsi Berlíňan, stojící vedle, si zapaluje cigaretu z plné krabičky, obsahující 25 kusů, a zápalka osvětlí starcovu tvář. Z jeho dosud otevřených úst zaznívá otázka: „Nikese fumare?", a jeho prsty, připomínající pařáty se zahnutými nehty se natahují po balíčku. Ustupuje v hrůze, Berlíňan balíček pouští. Mumlaje cosi jako Gracia, stařec se hladově vrhá na cigarety, a jak se zdá, zaměstnává při tom i své bosé nohy. Teď Berlíňané spatřují dalšího muže, jak sbírá ze země cigaretové špačky a cpe si je do podivně bezedných kapes. Nervózní otrhané postavy uskakují před auty, řítícími se kolem nich. Zatímco ně kteří z chlapíků si zapalují narychlo rozdávané cigaretové špačky pomocí pazourku a palmových vláken, jádro procesí doráží k Říšskému kancléřství. Führer, který je svědkem scény, neví, co si má o této podívané myslet, a obrací se k Hermannovi. „Na náramenících a na ostatních částech uniformy, kterou mají na sobě, jsou zbytky insignií naší slavné staré armády z let 1939 až 1945," říká. „Ale nevyznám se v těchto látkách, pytlích, barevných šátcích a nožích." Hermann, se štábem svých tlumočníků, schází dolů a hovoří s jedním mužem z procesí. V odpověď na otázku, položenou ve všech jazycích, „Kdo jste a odkud přicházíte?", jen italské a arabské překlady probouzejí ve tvářích osoby, na niž se obrátil, špetku porozumění. Odpověď je však pouze „Nikese kapire". Jakési mladé děvče hladí nepříliš čistou starcovu ruku, aby se mohlo zblízka podívat na prsten. Při dotyku jemné ženské ruky se stařec svíjí v hrůze, jako kdyby se dotkl ohně. Pozoruje tuto scénu, jistý důstojník Gestapa si všímá, že na prstenu kromě palmy a svastiky se nacházejí iniciály DAK. Hermannovi teď začíná svítat - Deutsches Afrika-korps. „V druhém roce války jsme vyslali takovou nějakou expedici do Afriky," říká. Jak jsme jen mohli zapomenout tyto vojáky vrátit? Je to docela možné, protože žádní dovolenkáři odtamtud nám nepřipomněli jejich existenci." Najednou se celý dav rozebzučel: „Dovolenka, dovolenka." Zdálo se, že jejich víra je zcela otřesená. Právě tímto dojmem působila gesta rezignace a slova „Nikese niente mafish". Domácí adresy navrátilců se však bohužel nedaly zjistit, neboť jejich příbuzní už dávno pomřeli. Večer toho dne vydalo Říšské kancléřství následující komuniké:

Všem Spojeným přidruženým státům Evropy a německým koloniím v severní a v rovníkové Africe, jakož i sousedním státům s národní autonomií: Slavné německé Afrikakorps se vrátily dnes odpoledne po namáhavém pochodu přes Káhiru, Jeruzalém, Bagdad, Tbilisi, Moskvu a Varšavu do říšského hlavního města. Po letech těžkých bojů, mimořádného ponížení a hořkého rozčarování z toho, že nedostali dovolenku. Při příležitosti návratu DAK budou všechny říšské budovy po 7 následujících dní ozdobeny vlajkami.

…ti muži byli dočasně ubytováni v nejlepších hotelích na ulici Unter den Linden. Ale jelikož už nebyli zvyklí na něco takového, neuměli tato zařízení absolutně používat. Místo toho si za velmi krátký čas skupina mužů vyhrabala v asfaltu ulice protišrapnelové zákopy a nad nimi vztyčila podehtované celty, zatímco ostatní utrápeně vybalovali movitý majetek, mezi nímž bylo možno rozeznat slamníky, slanečky, lopaty, staré kanystry na benzin, prázdné láhve a plechovky, prázdné pytle, prastaré kryty od leteckých motorů, staré a nefunkční vařiče Primus bez trysek. Brzy potom si starci na otevřeném ohni připravili jídlo, skládající se z obsahu malých konzerv, označených iniciálami AM. Po jídle muži, každý vybaven rýčem, na malý okamžik zmizel v jednom z okolních parků a zahrad. Dodnes Berlíňané nepochopili účel těchto kopáčských výletů. Berlín ale nemíní tuto situaci snášet donekonečna. Bradatí bojovníci, spolu s jejich svršky a věcmi, byli odesláni na vřesoviště (Schorf-heide), kde říšský maršál přidělil pozemky bývalým spoluobčanům, kteří se tak odcizili evropskému způsobu Života. Vzhledem ke svému pokročilému věku se starci ukázali být neschopni znovu se naučit německý jazyk. Později, když všechny italské válečné přebytky AM byly spotřebovány, starci pomřeli, neboť nebyli schopni zvyknout si na jinou stravu."