Za odvahu v bitvě u Orla II.

Mnozí si možná vzpomenete na příspěvek, který jsem zde posílal bezmála před rokem, 23. července 2007. Byl věnovaný příběhu jedné sovětské medaile Za odvahu, a snad i příběhu o pátrání po jejím nositeli.
Řada z Vás si pak jistě vzpomene na řady kroků tohoto bádání, které byly nutné jenom zkusit, aniž by přinesly alespoň nějakou odezvu. Jedním takovým krokem byl i doporučený dopis zaslaný přímo Konzulátu Ministerstva Obrany RF v Podolsku v ruštině. Po půl roce marného čekání jsem tuto epizodu uzavřel s tím, že se dopis ztratil v pověstném „ruském bordelu", ale věřte nebo ne, po nějakých 15 měsících mi nakonec přišla odpověď.
Asi si říkáte, proč o tom píšu. Vždyť informace k medaili jsem nakonec získal jinou cestou. Ta pozdější odpověď ale mimo jiné zahrnuje jeden kouzelný a velmi důležitý odstavec, který se ke mě před rokem nedostal. Neodpustil bych si, kdybych se s Vámi o něj nepodělil. Ta stručná věta vypovídá o statečnosti, jejíž míra přinesla Alexeji Andrejeviči Čudinovu stříbrnou odměnu tak, jako o několik měsíců později smrt.
Vyznamenání A. A. Čudinova navrhl velitel 3. gardového výsadkového dělostřeleckého pluku za spojení čety řídící 6 baterií. Doslovně se v rozkazu z 12. května 1943 píše, že medaile byla navržena: „za to, že 13. března v nejnapjatějším dni bojů zavěsil telefonní linku na strom, nehledě na silné minometné ostřelování nepřítele."
Bylo by dobré jen připomenout, že 4. srpna 1943 během sovětské protiofenzívy v orelském směru padl na následky střelných zranění. Medaile mu byla patrně podle zvyklostí odejmuta a uschována na štábu a jednou z mnoha teoretických cest se v rámci stejné divize dostala později až do Československa.
Je to zároveň i ideální ukázka toho, jak šilené a komplikované někdy mohou být osudy našich nálezů. Jen to už většinou nikdy nezjistíme.